Psycholožka: Mají práci, rodinu i uznání, ale cítí prázdno. Jak to řešit?

Sama na vlastní kůži zažila vyhoření. Rozhodnout se ke změně je podle ní snadné: „Od zítra začnu – to zvládne skoro každý. Těžší je ale skutečně vytrvat,“ poznamenává Radka Loja.

Ve své praxi se setkává s nejrůznějšími lidmi. Většina z nich podle ní velmi dobře ví, co nechce. „Ale když se jich zeptáte: A co teda chcete? – často nastane ticho. Přijít na to může trvat i několik sezení,“ říká.

Jste uznávaná psycholožka, lektorka a koučka. S čím za vámi dnes nejčastěji klienti přicházejí? Co nejvíce tíží jak úspěšné, tak „obyčejné“ lidi?
Nejčastěji přicházejí s vnitřní nespokojeností, kterou neumějí přesně pojmenovat. Mají práci, vzdělání, rodinu, někdy i uznání – a přesto uvnitř cítí prázdno. Chybí jim smysl, napojení na sebe, odvaha něco změnit. Paradoxně se to nejvíce týká právě těch „úspěšných“.

Úspěch totiž často přichází za cenu nerovnováhy. Aby člověk dosáhl výsledků, musí někam vložit víc času a energie –a jinde pak zákonitě chybí. Ve vztazích, zdraví, přátelství nebo v kontaktu se sebou. Pod povrchem únavy a tlaku často leží nenaplněné vztahy – potřeba blízkosti, ocenění, smysluplného propojení. Právě tohle lidi tíží nejvíc.

Mnoho lidí také trápí strach – z budoucnosti, vlastního selhání, z pocitu, že nejsou dost dobří. Jenže selhání nemusí být konec. Často je to naopak bod zlomu – chvíle, kdy se člověk konečně zastaví, obrátí pozornost dovnitř a změní směr. Selhání je někdy jen maskovaná milost.

Řada lidí není spokojena se svým pracovním životem. Co mají společného, že se tak cítí?
Mají rozpojený vnitřní kompas. Nežijí svoje hodnoty. Zvykli si jet na výkon, plnit očekávání druhých, dodržovat pravidla – ale přestali se ptát, co vlastně chtějí oni sami. Vyměnili radost za režim, smysl za status, život za přežívání. Společným jmenovatelem bývá ztráta vnitřní svobody a smyslu. Dělají spoustu věcí – ale necítí, že mají nějaký skutečný dopad.

A co je horší – často mají pocit, že nemají na výběr. Zůstávají v práci, která je nenaplňuje, protože „musí“. Mají závazky, hypotéku, strach, že nenajdou jinou práci. Jenže tohle ustrnutí je časovaná bomba. Dřív nebo později začne prosakovat do zdraví, vztahů nebo sebehodnoty.

Radka Loja Psycholožka, lektorka a koučka, autorka knih Praktický průvodce transformačním koučinkem a sebekoučinkem, Emoce pod kontrolou a Myšlení pod kontrolou, spoluautorka knihy Jak získat úspěch, klid a vyrovnanost v hektické současnosti. Vede akreditované kurzy koučinku se zaměřením na celkový osobní rozvoj a leadership, poskytuje individuální koučink a psychologické poradenství. Pro čtenáře iDNES.cz píše již řadu let autorské texty, ve kterých předává své zkušenosti z praxe. Je spoluautorkou webu emoční inteligence www.mindtrix.cz.

Nedávno za mnou přišla žena, která pracuje v systému, kde musí striktně dodržovat předpisy. Říkala, že se snaží lidem pomoct, ale když udělá všechno podle pravidel, stejně jim často musí říct ne. Má pocit, že to nemá smysl. Neutěšovala jsem ji ani neradila – jen jsem se zeptala, kde v tom všem ona osobně může najít smysl. Chvíli bylo ticho. Pak řekla, že v tom, že se s nimi snaží mluvit normálně. Lidsky. Aby necítili, že jsou jen další číslo v systému. A tam jsme ho našly – ten smysl. Někdy není ve výsledku, ale v postoji.

Ve své nové publikaci, která je praktickým průvodcem koučinkem a sebekoučinkem, píšete, že koučink je jako světlo ve tmě. Co je klíčem k tomu, aby si každý to své světlo rozsvítil?
Klíčem je zastavit se. A pravdivě se podívat na to, kde právě jsem – bez přikrášlování, výmluv, bez obviňování sebe i druhých. Většina lidí velmi dobře ví, co nechce. Ale když se jich zeptáte, co tedy chtějí, často nastane ticho. Přijít na to může trvat i několik sezení.

Světlo se nerozsvítí vnějším tlakem. Rozsvítí se ve chvíli, kdy si člověk řekne „stop“a položí si otázku, co vlastně chce a hlavně, co pro to může začít dělat. Náš život je konečný. Všichni se nakonec sejdeme na hřbitově. Tak proč v tom mezičase nezkusit najít cestu, která dává smysl – a hledat ji tak dlouho, dokud ji nenajdeme. Říká se, že kdo klepe, tomu bude otevřeno. A ono to často platí. Jen nesmíme přestat klepat.

Někdy se světlo začne pomalu rozsvěcovat – už jen tím, že se naučíme pracovat s pozorností. Většina lidí má mozek nastavený na „problém“. Měli jste pět jednání, čtyři dopadla dobře a jedno ne – a o čem přemýšlíte celý večer? Nebo máte kde bydlet, co jíst, práci, jste zdraví, děti jsou v pořádku – ale něco se nedaří v partnerském vztahu, a to úplně zastíní všechno ostatní. Je to jako když si puberťačka najde beďar a má pocit, že nemůže jít do školy, protože ho má přes celý obličej.

To světlo si člověk nemůže vynutit. Ale může se mu vydat naproti a udělat první krok.

Chcete být dokonalí a ve všem nejlepší? Možná trpíte syndromem podvodníka

Jaká je role kouče, abyste pomohla lidem najít cestu, jak na sobě zapracovat, aby byli ve své práci i osobním životě úspěšní a spokojení?
Dobrá otázka je často mnohem silnější než dobrá rada. Kouč není zachránce ani mentor. Není to někdo, kdo vám řekne, co máte dělat – a už vůbec ne někdo, kdo to ví líp než vy. Já neznám celý klientův život. Nevidím za roh. Nemám křišťálovou kouli, abych mu mohla s jistotou říct, aby změnil práci, že to bude lepší. Co když si najde jinou, kde to bude ještě horší? Možná mi pak přijde vynadat, že jsem mu špatně poradila a že teď se má tak blbě kvůli mně.

Kouč není od toho, aby klientovi radil nebo za něj rozhodoval. Je tu proto, aby mu pomohl převzít zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Aby ho vedl k sobě – k jeho odpovědím, k jeho pravdě. Umí pokládat otázky, které mu nikdo jiný nepoloží, a vytvořit prostor, ve kterém se může zastavit a bezpečně se podívat i tam, kam se běžně dívat nechce.

Váš život je vaše volba. Změňte destruktivní programy, budete šťastnější

V koučování jde často o odvahu. Odvahu klienta přiznat si pravdu a odvahu kouče klást otázky, které mohou být nepříjemné. Ani já se vždy necítím komfortně, když pokládám citlivou otázku,ale právě tam často začíná změna. Mnoho lidí dál funguje podle starých vzorců, jen proto, že je to známé a bezpečné. Koučova role je držet zrcadlo a neodsuzovat. Umožnit nový pohled a z něj pak najít novou cestu.

Dar, nebo „nedar“?

Sama jste v korporátu zažila, co je práce nadoraz, což se promítlo až do vašeho vyhoření. Jaká byla ta zásadní otázka, kterou jste sama sobě položila, že jste pak dokázala změnit svůj profesní život?
Bohužel – nebo bohudík, sama nevím, nadoraz jedu i teď. Takže to možná nebylo korporátem, ale spíš genetickou výbavou. Když se dnes na korporát dívám z pozice koučky, vidím, že ne všichni tam jedou na krev. To jsem si tehdy nastavila já sama. Ale žádnou konkrétní otázku jsem si nepoložila. Spíš jsem slyšela vnitřní hlas, který mi říkal, že chci dělat něco úplně jiného, a nešlo tomu odolat. Pro mě by bylo daleko těžší nezměnit směr než ho změnit.

Mám asi zvláštní dar – nebo taky „nedar“ –, že když mě něco nadchne, moje mysl si to automaticky vyhodnotí jako snadné. Nevidím překážky ani rizika. V hlavě se mi udělá obraz a zazní: „To dáš, to je v pohodě.“ Takhle vznikla třeba i moje poslední kniha Praktický průvodce transformačním koučinkem a sebekoučinkem. Řekla jsem si, že za měsíc ji budu mít hotovou. No – psala jsem ji přes rok, intenzivně, a několikrát jsem si říkala, co to bylo za nápad.

Ale děje se mi to u každé knihy. Už jich mám několik a pokaždé doma říkám, že kdyby mě to ještě někdy napadlo, ať mě prosím vezmou lopatou po hlavě. Jenže oni mě nevezmou – a já do toho stejně zase jdu.

Je to jako porod. Většina žen po porodu řekne, že tohle už nikdy. Ale pak se to v hlavě přepíše a jdeme do toho znovu. A nakonec máme radost z dítěte. Tak přesně takhle to mám s knihami i s velkými životními změnami.

Lidé často čekají na „až“ – až bude vhodná chvíle, až bude víc času, až bude jistota. Jenže ta chvíle sama nepřijde. Musíme ji vytvořit.

Někteří psychologové zastávají názor, že kouč může dovést klienta k vyhoření. Co si o tom myslíte?
Ano, může – pokud kouč neví, co dělá. Každý nástroj může škodit, když ho drží někdo nekompetentní. Kouč, který nerozpozná hranici mezi motivací a nepřiměřeným tlakem, může klienta hnát za cíli, které nejsou v souladu s jeho vnitřním nastavením.

Navíc pokud má klient typ osobnosti, který je příliš poslušný, důvěřivý a závislý na autoritě, může slepě plnit úkoly a jít přes svoje limity. A to už je přímá cesta k vyhoření.

Koučink není jen o plnění cílů. Je to práce se zralostí, hranicemi, vnitřní svobodou. Proto je nesmírně důležité, aby kouč nebyl jen vyškolený v technikách, ale měl i vysokou míru sebereflexe, empatie a schopnosti citlivě rozlišovat, kdy podpořit a kdy naopak ubrat. Jinak může skutečně napáchat víc škody než užitku.

Vaše kurzy často navštěvují lidé, které k vám vyšlou jejich firmy. Vždy se jich ptáte, zda jsou tady povinně, nebo dokonce za trest. Proč?
Protože jim tím dávám volbu – a volba nevzbuzuje odpor, ale otevírá prostor k učení a ke změně. Ptám se jich, co s tím budeme dělat, zda chtějí jít domů, nebo raději zůstat. A najednou už to nejsou ti, kdo jen plní příkaz shora, ale sami se rozhodují. Tím se mění celá dynamika.

Nedávno mi jeden účastník vyprávěl, jak se doma ptá dětí, zda chtějí větší, nebo menší naběračku polévky. Mají pocit svobodné volby, i když je to taková mini manipulace. Ale nesklouznou do odporu. Kdyby jim řekl, že musí sníst polévku, hned by se vzepřely. A přesně tohle se děje i na seminářích. Šéf nařídí, já vrátím svobodu.

Ještě se nikdy nestalo, že by někdo odešel. A většina z nich si seminář opravdu užije a přijdou znovu na další. A dobrovolně.

Určitě se potkáváte i s lidmi, kteří reagují negativně. Jaké situace bývají pro vás jako koučku tvrdý oříšek a jak ho dokážete rozlousknout?
Tvrdý oříšek pro mě nejsou negativní reakce, ale pasivita. Když klient, většinou podvědomě, nechce nic řešit. Chce si postěžovat, utvrdit se v tom, že mu stejně nikdo nepomůže. A tím, že vůbec přišel, má pocit, že svoji situaci vlastně řeší. Často ho poslal někdo jiný – šéf, partner nebo partnerka. Řekne třeba, že už jsem jeho pátá koučka. V tu chvíli se jich většinou zeptám, co bych pro ně mohla udělat, abych nebyla další číslo v jejich sbírce.

Někdy stačí jeden moment – otázka, gesto, ticho – a něco se pohne. A někdy ne. Pak spolupráci ukončíme.

Obtížné je to i tehdy, když klient očekává, že já jeho problém vyřeším za něj. Že přišel a já teď mám pracovat. Jenže takhle to nefunguje. Koučink je partnerství. A změna začíná ve chvíli, kdy za ni klient převezme odpovědnost a začne dělat konkrétní kroky sám za sebe.

A máte i případy, kdy hlava klienta byla natolik tvrdá, že s ní nešlo moc hnout? Co se dá v takové situaci dělat?
Ano, stává se to. Klient přijde, ale ve skutečnosti nechce nic měnit. Jen si potvrdit, že změna není možná. Takové sezení bývá těžké a zároveň důležité. Tam například řeknu, že to vnímám tak, že se mu tu situaci nechce měnit. Jaké to je – v tom zůstat?, ptám se ho. A najednou není tlak. Jen zvědavost. A někdy se právě v tomhle prostoru něco uvolní.

Když nejde otevřít hlava, zkouším to jinudy – přes emoci, metaforu, obraz. A když nejde ani to, jdu s úctou stranou. Koučink je nabídka, ne nátlak. A ne každý je připraven – i to je potřeba respektovat.

Úzkost je hlas těla volajícího o pomoc. Zbavte se jí technikou 10 vět

Lidé chtějí rychlé výsledky

Pracovat na sobě a nastavit si nové koleje, kam dál směřovat, může každý sám. Jenomže jak se k tomu dokopat?
Rozhodnout se ke změně je snadné. Od zítra začnu – to zvládne skoro každý. Těžší je ale skutečně vytrvat. Mnoho lidí chce rychlé výsledky, ale hlubší a trvalé změny zkrátka vyžadují čas. A právě v tom může kouč výrazně pomoci – dát změně strukturu, rytmus, podporu a závazek.

Dám osobní příklad. Cvičení je pro mě extrémně důležité – pomáhá mi proti stresu, únavě, dává mi energii a cítím se díky němu dobře. Skoro 20 let jsem chodila cvičit pravidelně dvakrát týdně s kamarádkou trenérkou. Byla skvělá a neměla jsem problém si na cvičení najít čas. Bohužel během covidu zemřela, což pro mě byla hluboká ztráta. Myslela jsem si, že budu v trénincích pokračovat sama, ale mýlila jsem se. Najednou chyběl závazek, chyběla podpora a já jednou šla, jednou ne. Takto to trvalo tři roky. Hledala jsem jiného trenéra, ale dlouho jsem nenacházela nikoho, kdo by mi opravdu seděl.

Až letos v lednu jsem konečně našla toho pravého a od té doby zase chodím pravidelně. Dvakrát týdně, bez výmluv a těším se. Mám závazek, mám podporu a tělo i hlava mi za to děkují.

A s koučinkem je to velmi podobné. Když najdete toho správného člověka, který vám sedne, drží vás na cestě a věří vám i ve chvílích, kdy sami váháte, můžete dosáhnout dlouhodobých a trvalých změn.

Řada lidí si ve svém životě často říká, že nechce být nešťastný, osamělý, přehlížený v práci. Má smysl říkat sám sobě, že něco nechci?
Jasně, že to má smysl, ale jen jako výchozí bod. „Nechci být osamělý“ je výkřik bolesti, ne směr cesty. „Nechci být v práci přehlížený“ je spíš zoufalý popis současného stavu než vize budoucnosti. Je důležité si to uvědomit, ale skutečná změna začíná až ve chvíli, kdy si dovolíme formulovat, co chceme místo toho. Chci zažívat blízkost. Chci být viděn. To jsou věty, které mají sílu a směr.

A pak přichází další otázky, například: „Jak poznám, že zažívám blízkost? Jak poznám, že jsem opravdu viděn? A co u sebe potřebuji změnit, aby to bylo možné?“ Teprve tehdy se můžeme přestat točit v kruhu bezmoci a frustrace a začínáme se skutečně posouvat.

Poznejte svůj talent a účinné strategie. Jednoduchý návod, jak je rozvíjet

Co je klíčové pro to, aby člověk změnil svůj život k lepšímu?
Jednoznačně pravdivost k sobě. Většina lidí ví, co by měli změnit. Ale zároveň si vyprávějí příběhy, proč to nejde. A dokud víc věříme svým výmluvám než vlastnímu nepohodlí, nic se nezmění.

Změna není kouzelný moment, je to proces. A ten začíná rozhodnutím: „Budu k sobě upřímný. Vezmu si svůj život zpátky. Začnu pro to něco dělat. Vydržím. A když to nepůjde jednou cestou, zkusím jinou. Ale nevzdám to. Protože vím, že to má smysl.“

Dnešní doba přináší řadu negativních zpráv a dění. Máte nějaké doporučení, jak takovou dobu zvládat s klidem a rozvahou?
Vypněte notifikace. Zapněte pozornost. Dnešní doba není horší, jen hlučnější. Klid nezačíná tím, že sledujeme, co se děje venku. Klid začíná výběrem toho, čemu věnujeme svou pozornost. A to máme stále ve své moci. Protože to, čemu věnujeme pozornost, roste.

Nepouštějte si do hlavy všechno, co se vám tam snaží nacpat svět. Média, sociální sítě, reklamy – všude je nějaké drama. Pokud celý den konzumujeme negativní obsah, nemůžeme čekat, že budeme klidní.

Moje doporučení? Zpomalte. Vyškrtejte část svého diáře. Zredukujte své plány. Zmenšete množství vstupů. Buďte víc s lidmi, sami, v přírodě než s obrazovkami. A hlavně – věnujte pozornost tomu, co má smysl. Ne tomu, co křičí nejvíc.