Trh práce se u nás vyvíjí tak, že v následujících letech bude čím dál normálnější to, co už znají v jiných západních zemích – úplná změna profese i možná stěhování se za lepší prací. Zatím je u nás takzvaná druhá kariéra zatím něco relativně nového, i když například zájem o rekvalifikace v poslední době výrazně roste.
Podle dat Úřadu práce loni absolvovalo některou z nich 40 tisíc lidí, což je více než stoprocentní nárůst oproti roku 2023. Začíná se tak pomalu stávat minulostí to, co zažívaly předchozí generace – že se člověk vyučil v nějakém oboru nebo něco vystudoval a držel se toho až do penze, mnozí lidé dokonce strávili celý aktivní život v jednom podniku a na jedné židli.
Změna je život
Samozřejmě i ve 21. století, kdy je trh práce hodně dynamický, si někteří dokážou udržet jeden post dlouhá léta – jde například o učitele nebo lékaře se soukromou praxí. Většina pracovně činných lidí se ale musí smířit s tím, že – než dojdou do penze, jednou nebo i vícekrát změní zaměstnání anebo celý obor.
Důvodů pro takový krok je mnoho a všechny jsou stejně relevantní, žádný není podřadný. A i ty negativní mohou vést k velmi dobrým úspěchům. Nejčastěji jde o vyhazov z práce, návrat po rodičovské, stěhování do jiného města, případně státu, špatný plat, kolektiv nebo zacházení ze strany vedení, syndrom vyhoření, nemoc a invalidita nebo to, že už se člověku prostě na současné pozici nelíbí, chce něco lepšího, chce se posunout dál.
Jak se dopracovat k nové profesi
Cesta rekvalifikace – buď na vlastní náklady, nebo s přispěním Úřadu práce – je ale jen jedna z možností, jak se dopracovat k nové profesi. Tomáš Ervín Dombrovský, vedoucí analytik společnosti Alma Career, která mimo jiné provozuje portál Jobs.cz, zmiňuje i vystudování nového oboru na střední nebo vysoké škole, zejména pak v kombinovaném typu studia, anebo rozjezd vlastního podnikání, kdy člověk zaměstná odborníky, třeba truhláře v dílně, a sám svou firmu manažeruje.
Z IT „zběhl“ do světa plastické chirurgie. Ani po dvaceti letech toho nelituje |
„V budoucnu bude velký zájem o IT obory a místa v energetice, ale protože populace stárne, bude třeba zajistit i kvalitní péči o seniory, tam se nabízí řada profesí. Častěji se také budou stírat rozdíly mezi typicky ženskými a mužskými profesemi,“ doplňuje Dombrovský. Podle něj se ženy dobře uplatní v IT, stejně jako muži na postech pečovatelů.
Jde to i nedlouho po škole
O druhé kariéře uvažují hlavně lidé od středního věku, kterým už jejich stávající profese nenabízí žádný rozvoj, anebo jsou naopak pro zaměstnavatele staří a málo perspektivní. Ale na tom, kolik je komu let, v tomto případě vůbec nezáleží. Ondřej Čižmář překročil teprve třicítku a rekvalifikaci zvolil už před několika lety. „Od mládí mě bavily počítače a hry, ale netroufal jsem si něco takového studovat, děsila mě matika,“ říká. Vystudoval střední hotelovou a po ní ještě stejný obor na vyšší odborné. Lákalo ho, že se bude pohybovat v gastronomii, viděl to jako perspektivní uplatnění: „Lidé budou chtít jíst vždycky,“ uvažoval.
Nakonec ale zjistil, že dlouhé hodiny na place ho hodně unavují, navíc, i když dělal ve vyhlášených provozech v Praze, měl problém se v hlavním městě dobře uživit. „V Praze jsem zůstal proto, abych mohl třeba chodit na koncerty, ovšem když jsme se spolubydlícím zaplatili pronájem, na tu kulturu mi nakonec skoro nic nezbylo,“ přiznává.
Šel tedy pracovat do prodejny s elektronikou a pořád pošilhával po IT oborech. Praxe v elektru ho přiblížila technice, a tak udělal zásadní krok: dal výpověď a přihlásil se na rekvalifikaci. „Vybral jsem si akademii ITnetwork a stal se ze mě programátor v JAVA. Zároveň jsem se rozhodl odejít z Prahy a vrátit se do Plzně, odkud pocházím.“
Kariérní program CEOx1Day letos vyzkoušeli i čeští studenti. Byla to jízda |
Dnes Ondřej Čižmář pracuje jako software tester pro německého dodavatele součástek pro automobilky, jako je právě software, ale třeba i převodovky, diferenciály nebo řídící jednotky. Je velice spokojený. „Rekvalifikace nebyla snadná, ale hodně jsem využíval konzultace, když vidím něco v praxi, lépe to pochopím. Také nástup do firmy byl dost těžký, musel jsem se rychle naučit všechno potřebné o autech a elektrotechnice, ale stálo to za to.“
Zapojují se různé generace
David Hartinger, spoluzakladatel největší české IT akademie ITnetwork k tomu říká: „Je běžné, že se k nám hlásí i zájemci nedlouho po škole. Naše kurzy navštěvují lidé napříč generacemi, nejčastěji to jsou ale muži ve věku 25 až 40 let. Překvapivě silně zastoupená je i skupina 50+.“ I podle něj se může IT oborem dnes zabývat v podstatě kdokoli: „Pozorujeme, že úspěch v IT nestojí ani tak na věku nebo pohlaví, ale na ochotě učit se, přemýšlet analyticky a řešit problémy. Mladší účastníci často přicházejí s větší technologickou jistotou, ti starší zase s vysokou zodpovědností a disciplínou.“
Doma se moc nepotkáme. Příběhy žen, které našly recept na šťastnou rodinu |
A motivace, proč volí právě tyto obory? „Lidé k nám nejčastěji přicházejí s cílem získat stabilnější a lépe placenou práci v oboru, který roste a nabízí široké spektrum uplatnění. Silnou motivací je pro ně také touha po lepší rovnováze mezi pracovním a osobním životem, tedy flexibilní pracovní doba, či možnost práce z domova,“ vysvětluje Hartinger.
Chce to vlastní kreativitu
Projít rekvalifikací, doplnit si vzdělání, naučit se něco nového, to většinou samo o sobě nestačí. Ke zdárnému rozjetí druhé kariéry je třeba také zkoušení nových cest, uvažování nad možnostmi, rozvíjení vlastní kreativity.
Své o tom ví Alexandra Alvarová. Když žila v Česku, byla úspěšnou politickou marketérkou, odbornicí na komunikaci a poradkyní v oblasti PR předsedy právního výboru Evropského parlamentu. „Jenže v roce 2016 dostal můj muž práci v Kanadě a rodina se přestěhovala. Bohužel se ukázalo jako naivní myslet si, že můj kariérní životopis někoho v Kanadě oslní. Většina potenciálních zaměstnavatelů ve mně viděla postarší tetku ze střední Evropy, která nemůže konkurovat dvacetiletým asijským expertům na programování botů a social media marketing,“ vzpomíná. Práci sehnala až po roce, jen na půl úvazku, a ještě si v ní připadala úplně zbytečná.
Začala tedy pracovat na tom, co nejvíc uměla z Evropy. „Po prvním roce v Kanadě jsem napsala první knihu o tom, co mi opravdu jde – o politickém marketingu v geopolitice, tedy o propagandě. Nazvala jsem jí Průmysl lži, a přestože podle mne není bůhvíjak dobře napsaná, měla velký úspěch a lidi opravdu chytla. Teď zrovna vyšla ve čtvrtém vydání.
Po dalším roce marketingové práce pro jednu neziskovku jsem se rozhodla napsat druhou knížku, a tak vznikl temný a depresivní thriller o digitální propagandě a dobytí Ameriky nazvaný Krmit démony. „S touhle knihou jsem se hodně natrápila. Vyšla v roce 2020 v Albatrosu a zpočátku jí nikdo nerozuměl. Psali mi jen analytikové a novináři, kteří už trochu chápali, co se to v Americe vlastně děje, že se jim strašně líbila, ale že z ní nemohou spát. Teprve po druhém zvolení Donalda Trumpa na post prezidenta ji lidé začali kupovat jako šílení,“ říká Alvarová a potvrzuje teze expertů na pracovní trh, kteří tvrdí, že pokud musíte měnit místo bydliště, odsunout se třeba kraj světa, využijte toho, že svět je globalizovaný a v některých případech se dá pracovat i na dálku.
Alexandra mezi tím rozjela spolu se spoluautorem Josefem Holým úspěšný podcast Kanárci v síti a letos začala realizovat projekt Přednášky pro 21. století. Když žila v Česku, jezdila přednášet po divadlech a knihovnách, teď dělá tyto přednášky o propagandě a dezinformacích online. Stejným způsobem školí i v oblasti komunikace a připouští, že kdyby se spolehla jen na to, co jí nabídl zahraniční pracovní trh, nedostala by ani místo ve fastfoodovém řetězci.
Můžete být dobří v čemkoliv
„Člověk nemusí být docent, aby si ho ostatní vážili,“ říká tanečnice a choreografka Jana Hanušová. Tři desítky let učila na Divadelní akademii múzických umění tančit budoucí herce, prý uměla rozhýbat i ta největší dřeva. Její schopnosti využívala divadla, s nimiž spolupracovala na choreografiích.
Potom ale Janě vážně onemocněl tatínek a ona se rozhodla, že se mu pokusí splnit jeho přání, aby mohl zemřít doma. Několik let o něj pečovala spolu s manželem – hercem a režisérem Miroslavem Hanušem – a se třemi dcerami, později i s pomocí mobilního hospice Cesta domů. „Tatínek zemřel nedlouho před tím, než propukl covid,“ vzpomíná Jana. Během pandemie se zavřely školy i divadla a ona přemýšlela, čím dál naplní život. Tehdy se stala pečovatelkou.
Přiznává, že dřív by považovala za kariérní sešup jít z postu na vysoké škole na místo, kde navštěvuje seniory a pomáhá jim s domácností a nákupy. „Pečovatelství jsem nejdřív vůbec neplánovala, ale nějak mě to k tomu táhlo. Už dřív jsem se chtěla věnovat třeba cvičení pro seniory, ovšem nebyl na to čas.
U druhé kariéry hraje roli i „nastavení v hlavě“
Po tátově smrti jsem si řekla, že bych se chtěla dál o někoho starat. A jak jsem si to řekla, přestala jsem se tomu vnitřně bránit,“ dodává. „V prvních chvílích jsem se styděla, hlavně proto, že musím vzít hadr a kýbl a někomu vytírat podlahu. Dost brzo mi ale došlo, že člověk nemusí být docent na DAMU, aby byl vážený a k něčemu.“
Během doby si budovala přístup i ke klientům, kteří byli hodně uzavření. Vzpomíná na pána, který se s ní nechtěl bavit, teprve později zjistila, že mu zemřela družka a on neskutečně teskní. Koupila svíčku a vzala ho na manželčin hrob. U paní, která nechtěla a nemohla jíst, Jana poznala, že stará dáma úspěšně polyká, když jí pečovatelka u krmení zpívá.
Pro Janu Hanušovou se tato pomáhající profese stala tak přínosnou, že své zkušenosti o tom, jak pečovat o seniory, jak je chápat a vážit si jich, nakonec přetavila v knížku Rádio v mrazáku. Podle ní jde u druhé kariéry i o „nastavení v hlavě“. Když se sami neomezíte limity a předsudky, máte šanci být úspěšní kdekoli.
Chcete úplně změnit svou profesi? Najděte si novou práci na internetovém pracovním portálu jobDNES.cz |
